Katastrofální personální krize v českém zdravotnictví přichází.

Tvrzení z nadpisu se jeví značně přehnané. Zdá se, že to není  zatím ani dnešní realita. Začíná se ale zdát, že se jedná o neodvratnou realitu blízkých let a že pro smysluplnou akci  společnosti, státu, je již zoufale pozdě. Co mne vede k takové myšlence? Proč to není obecné vnímání ve společnosti, pokud tomu tak je ? Prostě proto, že se zde sčítá a znásobuje více samostatných faktorů, který každý sám o sobě by byl řešitelný, ale v jejich součtu se jedná již o spolehlivě neřešitelnou záležitost. Pojďme proto bod po bodu k příčinám této zřetelně přicházející kalamity.

Demografie populace mluví obecně o tom , že stárne populace a stárnout dále bude. Se stárnutím populace prokazatelně přibývá nemocí.  Pokud se má poskytnout plnohodnotná péče seniorům, bude to stát exponenciálně více peněz v nákladech a jistě to bude vyžadovat větší kapacity personální i v medicíně. Demografie lékařů ale vypadá tak, že jsou solidně zastoupeni ve věkové kategorii 53-62, směrem k padesátníkům lékařů zřetelně ubývá a dál jejich počty v podstatě stagnují s výrazným úbytkem  pod 30 let a zvláště mužů. Podrobnosti včetně grafů v mém jiném článku: http://selucky.blog.idnes.cz/c/241668/Dekujeme-a-stale-odchazime.html .

Vývoj v populaci také zásadně ovlivňuje požadavky na počty lékařů. Dnes se již málokdo je schopen smířit s paternalistickým přístupem k léčení z 50tých let, příkaznický systém mohl fungovat na vysoké obrátky, nebylo třeba se  „babrat“ s právy a city..... Dnes je to otázka dne, každý chce osobní empatický přístup, každý chce vše vysvětlit, zvážit, ev. poslechnout si další názor.... Proč ne, je to obecný trend, ale průchodnost pacientů zdravotnictvím to zřetelně omezuje. Reagoval na to stát? Ani náhodou.

Spolu s tím jde vývoj práva v medicíně a představa právníků o tom , jak má fungovat zdravotnictví a dokumentace v něm. Tento přístup také podporují všechny akreditační komise a  tzv. odbory kvality v nemocnicích, které dominantně dbají na kontroly dokumentace, ne toho, co se tam vlastně děje. Reálný dopad je jasný. Prostě jak lékaři, tak sestry, místo aby léčili a věnovali se pacientům značnou část  pracovní doby  (desítky procent) píší, dokumentují a kontrolují dokumentaci. Relativizování platnosti reversů z poslední doby (sterilizace) a výroky ČR soudů z posledních let situaci jenom dokreslují a dále posunují do negativna. Na stejné léčení je a bude třeba stále více lékařů.

Další problém je délka profesní přípravy. Pokud to budeme počítat od 15 let, máme tam střední a vysokou školu -10 let a reálnou kvalifikaci v oboru – dalších nejméně10 let. Dnešní junioři příliš nestojí o kariéru s dvacetiletou přípravou. Tím méně o možnost si začít slušně vydělávat po dvaceti letech přípravy. A to postihuje všechny obory s takto dlouhou přípravou, nejenom medicínu. Prostě proto, že v jiných oborech je možné pro ty pracovité a schopné začít slušně vydělávat podstatně dřív.

Na závěr zmíním platovou politiku. Obecně se ve společnosti soudí, že doktoři mají dost. Na druhou stranu je realitou, že stále více mladých lékařů nejenom od nás odchází a stále méně schopných juniorů chce studovat medicínu a pracovat jako lékař v ČR.  Pokud se podíváme, kam lékaři odcházejí, jsou to převážně dvě destinace- Německo a Velká Británie. Z těchto zemí ale také jejich mladí odcházejí a české doktory vítají na zaplátovávání děr. Pro české lékaře je to výrazný posun k lepšímu a nemluvím dominantně o platech, otázka spíš je, kam odcházejí jejich lékaři, kterým ani situace v jejich mateřských zemích není dost dobrá. A to se také ví. Jedná se o  USA a některé evropské státy (severské, Švýcarsko). Přijde vám to divné, když se o těchto zemích (USA) ví, že mladí tam rozhodně  nemají solidní platy a naopak mají nepřiměřeně mnoho práce?

Je to velmi logické. Jedná se o stabilní země, země s rovnou příležitostí ke vzdělání a s možností výrazných výdělků (a to i na jejich poměry)  pro dobře erudované a pracovité. Jde o země, kde lékař zaměstnanec i lékař na vlastní noze má podstatně větší svobodu ve volbě svého povolání i v průběhu svého profesního života, svého přístupu k pacientům, ve svobodě v léčbě. Má taky podstatně větší osobní odpovědnost, ale to se nezdá jako překážka. To, že  absolventi nejsou dobře ohodnoceni se opravdu nezdá jako podstatný problém a to ani pro ně. Možná se platová politika ve zdravotnictví těchto zemí dá porovnat k výdělkům sportovců. Když se mluví o jejich výdělcích, každý řekne, že mohou dělat svoji profesi  10, maximálně 20 let a musejí si vydělat i na zbytek života. To nikomu celkem nevadí a to ani v ČR. Když vezmete  délku profesní přípravy v medicíně nějakých minimálně  dvacet let a u špičkových kvalifikací i podstatně déle a příležitost si pak vydělat a zasanovat i chudá léta přípravy (která se často v těchto zemích celkem jednoduše překlenují pomocí bank) po následujících  dvacet let (intenzivní pracovní činnosti) je celkem pochopitelné, proč jsou solidně erudovaní lékaři ve stabilizovaných státech solidně placeni.

Co s tím  vším udělá  naše společnost fakt netuším. Ani se nezdá, že by se o něčem uvažovalo. Takže se asi bude dalších deset až patnáct let čekat, až to nějak dopadne. Zda a jak se to bude pak řešit si opravdu neumím představit. Bude tady totiž obrovské množství chybějících lékařů,  solidně vzdělaní nemají odkud přijít a příprava vlastních trvá dlouho. Tak nevím.